Před pár dny měl můj syn (3,5 let) poprvé ve svém životě horečku. Večer před tím snědl guláš s třemi a po pohádce šel spinkat. Něco po 22hod mě volal a já zjistila, že úplně hoří. Přikládala jsem to však tomu, že byl přikrytý tlustou péřovou peřinou. Když jsem ho ale následně o hodinu později kontrolovala, tělesná teplota se nezměnila. Teploměr ukazoval 39,5°C. Celou noc se co hodinu budil, chtěl napít, pak vyčůrat, a zase upadl do spánku. Přikládala jsem studený obklad na čelo a řekla si, že počkám do rána.
V 5 ráno mi bylo jasné, že to jen tak nepřejde, a začala přemýšlet, co mám dělat. Klíčová otázka byla: snižovat či nesnižovat?
Nejprve jsem zkonzultovala internet, a tam jsem našla článek, který mi byl v následujících 24 hodinách velkou oporou.
Článek mi intuitivně dával obrovský smysl. Ale pohled na mé pobrekávající dítě se skelnýma očima, divoce bušícím srdcem a zrychleným dechem, které si stěžovalo, že ho hrozně bolí hlavička, mě neustále nutil pochybovat. Našla jsem další článek, tentokrát o meningokovi… ten mě natolik vystresoval, že v momentě, kdy Jakub odmítal v 7 ráno dát bradičku k hrudníčku, okamžitě jsem skládala velký kočár a balila batoh do nemocnice.
Kuba však mezitím opět usnul a já se rozhodla nejprve obvolat naši dětskou a následně naši homeopatku Světlanu. Hlavně jsem chtěla, aby mě někdo uklidnil a řekl mi, jak poznám meningoka. Sestra naší dětské mi řekla, že to na meningoka nevypadá, pokud se posadí a komunikuje se mnou. A ať hned začnu snižovat, nejlépe dát Panadol a po třech hodinách Nurofen a tak pořád dokola, dokud mu nebude lépe… Tahle kombinace mi zněla šíleně, už když jsem o ní slyšela poprvé. Ale říkala jsem si, že pokud to jinak nepůjde, dostane čípek…
Když mi zavolala Světlana, rozdíl v jejím přístupu byl do uší bijící. Konečně se mne někdo ptal. Zajímal se. O něj i o mne. A když jsme se bavily o snižování, podělila se se mnou o svou zkušenost s klystýry. Prý co klystýr, to jeden stupeň dolů… a když se do toho přidají vlažné zábaly kotníčků, zápěstí a čelíčka, dítěti se uleví, aniž by se narušil tělesný proces, kterým Jakub procházel.
Teď to bylo na mně. Zvládnu to? Ustojím psychicky 24 – 48 hodin vedle dítěte s 39,5°C? Je moje víra v přírodu a sílu našeho těla dostatečně silná? A nejsem vlastně jen umíněná? Nechci si jen něco dokázat? Neublížím mu tím?
Rozhodování, kterou cestou jít, mi usnadnilo několik věcí:

Sama se sebou zacházím tak, že se vždy řídím selským rozum. Nejím, co mi nedělá dobře (ne co mi nechutná... v tom je rozdíl... spíše je to tak, že spousta věcí, co mi chutná, mi nedělá dobře...); ctím potřebu odpočinku a spánku; když to jde, cvičím; a když „na mě něco leze", nejprve sázím na přírodu – med, citron, zázvor, česnek, chilli. V posledních 7 letech jsem nebyla ani jednou u praktického lékaře.
Když tedy Jakub poté, co jsem zmínila jako možnost jet do nemocnice, začal stále opakovat, že chce jít k paní doktorce, uvědomila jsem si, že bych v tu chvíli postavila lékaře nad sebe a nad něj. Že oni jsou ta jediná instance, která nás zachrání (Pozn: doktory respektuji a pokud je potřeba, jejich služby využívám). Vzpomněla jsem si na svého oblíbence Miroslava Duška, jehož životní filosofie je mi velmi blízká, a rozhodla se, že ještě ne. Že jsme ještě nezkusili naše vlastní zdroje, naši vlastní sílu – mou a jeho – matky a dítěte.
A tak jsem si položila zásadní otázku: Mám pocit, že je Jakub v ohrožení života? Cítila jsem naprostý vnitřní klid a rozhodla se věřit, že mne má intuice neklame.

Věděla jsem, že mu ulevit chci. Zároveň jsem velmi silně cítila, že nechci zasahovat do přirozených procesů v jeho těle. Představila jsem si, jak bílé krvinky jako malí agenti Jasoni Bournové bojují se zlotřilými viry a najednou k nim přichází částice Panadolu a s gesty policejního úředníka jim říkají: „Tak se uklidníme. Teď půjdete s námi a sepíšeme hlášení". A bílé krvinky se zmateně rozhlédnou kolem sebe, a už se nemohou plně soustředit pouze na boj s virem, ale musí do toho zápasit ještě s Panadolem, který jim tvrdí, že to, co dělají, není správné.
Kromě toho chápu horečku jako signál těla, že mám ležet, spát, odpočívat. A co se stane, snížím-li dítěti teplotu na 37,5°C? Zůstane ležet a bude v klidu? Můj syn ani náhodou. Takhle se co 40 – 60 minut probudil, dostal napít, vyčůral se, chvíli jsem mu vykládala pohádky nebo zpívala a po 20 – 30 minutách opět usnul. Každých 30 minut jsem mu také kontrolovala teplotu, abych měla jistotu, že nestoupá.

Mezitím jsem sebrala všechnu odvahu vyzkoušet klystýr. Ten si s partnerem děláme už několik let v rámci jarních a podzimních detoxů. Stejně tak jsem si ovšem řekla, že když to nezafunguje, dostane čípek. A pokud mu do rána teplota neklesne pod 38°C, jedeme k lékaři.
Vše jsem si pečlivě připravila. V 15 hodin dostal první dávku. Ležel na zemi na ručníku položeném na malé matraci z postýlky. Hned vedle ní jsem měla na ručníku nočník a plínku na utření zadečku. Dopředu jsem si převařila vodu a nechala ji vychladnout. Pak ji dolila horkou vodou z konvice na teplotu příjemnou pro kůži. Nepřidala jsem žádnou sůl, heřmánek, nic… Konec klystýrovací sady jsem natřela lubrikačním gelem.
Kubovi jsem řekla, že mu naliju vodičku do zadečku a že až ji vykaká, tak ho bude ta hlavička bolet míň. Moc do toho nechtěl, ale byl tak unavený, že neměl moc sílu protestovat. Lehl si na bříško na bok (spodní noha natažená, horní pokrčená – takto dělají klystýr i v nemocnici). Nakonec do sebe nechal v relativním klidu natéct 0,75 l vody. Pomohla jsem mu udělat „pejska hlavou dolů", aby voda natekla dál do bříška, a pak ho nechala ležet. Po chviličce jsem mu nabídla pití. Posadil se, napil, a to už jsme slyšeli, jak mu voda jede bříškem dolů. Posadila jsem ho na nočník. Toto jsme zopakovali ještě 5x, dokud nevykakal úplně vše. Poté si lehl, dostal nové obklady a okamžitě usnul. Teplota spadla na 38.8°C. Přestalo ho píchat v hlavě.
Kolem 18hod jsem mu udělala klystýr ještě jeden. Po něm už neusnul, přestal mít skelné oči a zeptal se mne, jestli může dostat polívku a zda mu pustím pohádku (na kterou si celý den ani nevzpomněl). Vzpomínka na ten okamžik mi ještě teď vhání slzy do očí. Zvládli jsme to. Když šel o hodinu a půl později spát, měl 38°C, o půlnoci 37,5°C, a ráno už neměl vůbec žádnou. Ani během následujícího dne. Zůstal mu pouze velmi silný bílý povlak na jazyku, který do 3 dní vymizel.

Druhý den po horečce jsem ho vzala k dětské na kontrolu. V rámci západní medicíny byl v pořádku – nejevil žádné symptomy. Jeho tělo se ovšem s tímto zážitkem ještě pár dní vyrovnávalo. První dvě noci špatně spal a budil se velmi brzy ráno. Nechtěl jíst maso ani mléčné výrobky. Byl podrážděný. Pak se vše urovnalo. Po 4 dnech se také bez potíží vykakal. K tomu mimo jiné přispěla strava – čerstvé ovocné šťávy, pyré, namočené vločky, nemastný kuřecí vývar s rýží a jemně perlivá Magnesia.
A co je na tom nejlepší? Nemá žádné další potíže. Žádný kašel, rýmu, vyrážku, zácpu, nechutenství, nespavost… Dokonce se mu krásně zahojily všechny odřeniny, které měl na kolenou a na loktech.
Posílena jsem z toho vyšla i já. Mnohem více teď věřím v sebe, v něj a v přírodu. Zároveň jsem i nadále vděčná za to, že mám vždy druhou možnost, naše lékařství. Nicméně to již navždy bude možnost druhá, nikoliv první.